Od téhle autorky jsem kdysi dávno četla skvělou knihu Mandlová madona, načež jsem si postupně pořídila všechno, co od ní u nás vyšlo. Její druhá kniha Tajemství mistra /... mě trochu zklamala, a tak mi chvíli trvalo, než jsem sebrala odvahu pustit se do další.
Křišťálovému srdci se zpočátku moc nedařilo mě polapit – dvě časové linky děje byly lehce matoucí a upřímně řečeno příběh Nory, která se vzpamatovává z krachu manželství a je v pěkné depresi, mě moc nebavil. Naštěstí to zachraňoval napínavý příběh jejího předka, benátského skláře Corradina, který byl v 17. století mistrem svého umění, ale kvůli přísným pravidlům zajišťujícím zachování sklářského monopolu Benátek, žije stejně jako všichni skláři víceméně jako vězeň na Muranu a při sebemenším náznaku "zrady" by mu mohlo jít o život. Jenže Corradino má nemanželskou dcerku Leonoru, kterou chodí navštěvovat do sirotčince u kostela Santa Maria della Pieta, a francouzský král Ludvík XIV. budující velkolepý zámek Versailles, kde je plánován celý sál plný zrcadel, nutně potřebuje skvělého skláře.
"Manin už dokončil hlavní tělo lustru, ale dílo stále ještě nebylo zdaleka dokončené. Začínalo se stmívat a rudá ústa výhní jedno po druhém zhasínala. Dveře bouchaly, jak Corradinovi spolupracovníci odcházeli. Zavolal na jednoho z učňů, aby ho požádal o poslední přispění. Chlapec se rozběhl přes fondaria, přeskakoval železné tyče a kličkoval kolem věder, u nichž muži chladili hmotu. Corradino se usmál, když si vybavil přezdívku sklářských učňů – scimmia di vetria, sklářské opice. Připadalo mu to opravdu trefné.
Hoch se vrátil s bedýnkou. "Ecola, Maestro."
Corradino otevřel dlouhou bednu z růžového dřeva. Uvnitř bylo 100 maličkých přepážek, očíslovaných a vyložených polštářky vlněné cupaniny. Corradino se dal do práce. Vzal malou náběrnou tyč, mnohem menší než jeho věrná píšťala, a ponořil ji do skla, které čekalo roztavené a nezformované 
na dně jeho pece. Vytáhl tyčku, která připomínala zapálenou svíci. Chvíli počkal, než stáhl zářivou zřítelnici z tyče a začal ji tvarovat rukama, válel ji v dlaních a pak jemněji opracovával prsty. Když byl spokojený, vytáhl ze skla vlákno, aby zformoval slzičku, a zakroutil ho do delikátního háčku. Pak ponořil přívěsek do vědra s vodou, které měl připravené mezi koleny. Po chvíli ponořil ruku pod hladinu a vysvobodil drahokam.
Vybavil si příběhy o lovcích perel daleko na Východě, historky, které proudily do města v časech nadvlády Benátek nad Konstantinopolí tehdy ve třináctém století.
Cítí ti chlapci, kteří se potápějí do hlubin a hledají škeble, zatímco jim plíce hoří nedostatkem vzduchu, stejné uspokojení jako já? Určitě ne: když najdou perlu, je to záležitost štěstí – požehnání přírody. A když jejich bratři v Harckém pohoří v Německu těží stříbro a v temném horku podzemí najdou silnou žílu, cítí se, jako by stvořili poklad? A co dělníci tam v Africe, když vylomí z kamene dokonalý diamant – mohou být tak hrdí jako já? Ne, protože tuhle krásu jsem vyrobil já, vlastními prsty, kdežto tamty krásy stvořil Bůh. A v tomto století člověka, sedmnáctém po narození Páně, je sklo cennější než všechny ostatní poklady: víc než zlato, víc než šafrán.
Kapičku, která v horku plamenů rychle oschla, uložil Corradino do přihrádky v růžové bedně, označené "uno". Ani na cupanině se démantová zářivost neutlumila. Corradino vyslovil slova díků Angelovi Barovierovi, maestrovi, jenž před dvěma staletími objevil sklo "cristallo" z tvrdého křemene, s nímž teď Corradino pracoval. Předtím bylo všechno sklo zbarvené, a dokonce i bílé sklo bylo nečisté a matné, s nádechem písku, mléka či kouře. Cristallo znamenalo poprvé naprostou průsvitnost a křišťálovou čistotu. Corradino mu žehnal.
Manin se soustředil na další kapky. Ještě jich musí udělat devadesát devět, než se bude moci odebrat do svého bytu a dát si víno a polentu. Tohle nemohl svěřit žádnému z učedníků, protože každá z kapiček měla být jiná. Corradinovy spolupracovníky překvapilo, když trval na tom, že kvůli poloze na lustru a vzdálenosti od svíček musí mít každý přívěsek trochu jiný tvar, tak aby z každého úhlu pohledu v palazzo nebo kostele, kde bude viset, vysílal stejnou záři. Ostatní skláři i učedníci v dílně si zvykli dívat se na Corradinovy bedny s přívěsky k lustrům a vrtět přitom hlavami. Všechny kapičky jim připadaly stejné. Corradino o tom věděl a usmíval se. Věděl, že nemá smysl před nimi svou práci skrývat: mohli by ho pozorovat celý den, a stejně by nepoznali, jak to dělá. Dokonce ani on sám nerozuměl přesně pohybu svých prstů, když pracoval a myslel na to, kde ta konkrétní kapka bude po dokončení díla viset." (str. 44-46)
Líbilo se mi, s jakou láskou autorka popisovala moje milované Benátky a obdivovala jejich krásu, nemluvě o tom, že jsem se dozvěděla spoustu zajímavých a pro mě nových drobností a detailů o jednotlivých místech, kudy probíhal děj. A taky se mi líbilo, s jakou láskou a obdivem autorka Corradinovýma očima líčila výrobu zdejšího proslulého skla a zrcadel, přestože to vlastně byla náročná a svým způsobem i nebezpečná práce (u zrcadel pracovali se rtutí, kterou se spousta sklářů časem otrávila, stejně jako se k barvení skla používaly nejrůznější látky, které byly mnohdy taky jedovaté). Upřímně řečeno do téhle chvíle mě benátská výroba skla nechávala naprosto chladnou, a to i přesto, že jsem v rámci jednoho z výletů to téhle perly na moři navštívila i Murano (jenže to byla taková ta klasická hromadná a nicneříkající turistická výprava :o(. Styl psaní je sice spíš obsáhlejší a popisnější, jakože autorka neřekne naplno, jak se věci mají, ale spíš je trochu obchází líčením emocí a prožitků hlavních postav, což bylo i důvodem, proč mi ze začátku chvíli trvalo, než jsem se začetla, ale ve výsledku se mi to moc líbilo, protože mi to přijde silnější umělecký prostředek než prosté servírování skutečností. Nemluvě o tom, že Kříšťálové srdce je díky tomu jednou z mála knih, která se mi líbila a kde jsem si vyloženě nezamilovala žádnou z postav, ale spíš onen příběh a prostředí.
"Nořina už tak slušná italština se postupně a bez velkého úsilí proměnila ve výtečnou. Když se její měsíční zkušební lhůta naplnila, Nora se vydala za Adelinem. Ten vyjádřil potěšení nad tím, jak se za tu dobu zlepšila, i nad jejím rozhodnutím zůstat. Ale dělalo mu starosti, že mladá žena ještě nedostala pracovní povolení, a naléhal na ni, že si ho musí rychle obstarat. Jako by i jeho tlačil nějaký tajný časový rozvrh.
A tak se Nora vrátila na policejní stanici. Když vstoupila do recepce, byla odhodlaná neodejít, dokud nedostane pracovní povolení. Trpělivě čekala ve vymezeném prostoru a četla si nekonečné plakáty a letáky o nebezpečí drog, předpisy provozu motorových lodí a varování před pouliční kriminalitou. Když ji konečně zavedli do kanceláře, Nora si v duchu povzdychla. Hezký mladý důstojník, který ji uvítal, jí byl zatím neznámý, takže se přichystala, že bude muset znovu vylíčit celou svou ságu.
Ale tenhle muž měl navzdory přísnému vystupování zřejmě větší ponětí o tom, co dělat, než všichni před ním. Vypadal, že je s jejím případem dobře obeznámený. To ji tak zarazilo, že jí trvalo dobrou půlhodinu, než si uvědomila, že ho viděla už předtím.
Ještě po letech si přesně vybavovala tu chvíli, kdy jí to došlo. Důstojník listoval její dokumentací a našel nějakou nesrovnalost. Prohlížel si její rodný list a její žádost o pracovní povolení, a trochu se přitom mračil.
"Signoro." Policista znovu zašustil papíry. "Tady v žádosti máte vyplněné jméno jako Nora Maninová." Při vysleovení poněkud cizokrajného jména se trochu zadrhnul. "Ale na rodném listu, vystaveném Ospedale Civili Riuniti tady v Benátkách, je uvedeno Leonora Angelina Maninová. Můžete mi to vysvětlit?"
"Je to zkratka. Vychovávali mě v Anglii, takže mi matka dala anglickou verzi křestního jména."
Důstojník přikývl. Stále se díval do papírů. "Rozumím. Ale musím vás bohužel požádat, abyste ten formulář vyplnila znovu s plným rodným jménem." Vstal a obratně vytáhla z blízké registratury čistý formulář.
Nora se pokusila udržet svůj hněv na uzdě. "Nemůžu to opravit do tohohle formuláře?"
Mladý důstojník vzal místo odpovědi pero, odšrouboval mu uzávěr a rozhodně ho položil před ni.
Nora pěnila, když znovu vyplňovala žádost. Počítala, že tohle musí být už počtvrté – pokaždé kvůli nějaké hloupé chybě, jako byla tahle. Navíc její formulář už podepsal Adelino, takže ho bude muset požádat, aby to udělal znova. Což znamená, že sem bude muset nejméně ještě jednou. Nora v duchu proklela formulář, město, důstojníka s čistými nehty, který se tak urputně řídil pravidly, že ji nechal znovu procházet tímhle. Když konečně skončila, dívala se, jak policista pečlivě pročítá řádek po řádku, a srdečně ho nenáviděla.
"Bene," prohlásil konečně mladý muž a vrátil jí formulář. Pak poprvé trochu přátelsky dodal: "Víte, Leonora je mnohem hezčí jméno než Nora. A je to správné jméno pro Benátčanku. Vidíte?" Ukázal na Lva svatého Marka, který korunoval horní část formuláře. "Lev. Il Leone. Leonora." Poprvé na ni nazdvihl obočí, a jí to došlo – je to ten muž z Piety. Ten, který se na ni díval při Vivaldiho koncertu.
Přemítala, jestli ji taky poznal, ještě než k ní dolehlo, co řekl o jejím jméně. Napadlo ji, že to je přesný opak toho, co tvrdil Stephen – že Leonora zní snobsky a afektovaně. Tady nezněla. Sem to jméno zapadalo. Nora tady znělo podivně, anglicky, jako jméno, které vyvolává komentáře. Stává se Benátčankou. Pohlédla na muže, který ji přivedl k tomu prozření, a usmála se.
Oplatil jí stejně, ale pak se zase vrátila jeho profesionalita. "Bydlíte pořád v hotelu Santo Stephano?"
"Ano."
Důstojník se ostře nadechl a vyloudil jistý zvuk, který ve všech jazycích symbolizuje velké výdaje.
"Já vím. Hledám si byt." Nora sama cítila naléhavost víc než kdo jiný. Peníze z prodeje domu se rychle rozplývaly, ale ani po měsíci v hotelu nic nenašla.
Policista se zatvářil zamyšleně. "Znám někoho, kdo by vám mohl pomoci. Moje sestřenice je realitní agentka bytů v San Polo. Jestli chcete, mohl bych vám třeba nějaké ukázat. Třeba o víkendu? V sobotu mám volno."
Nora zaváhala, jak se jí v paměti vybavil večer s Robertem a Lukou. Ale tenhle muž je státní zaměstnanec. A ona byt potřebuje. Přesto se rozhodla plánovat si všechny další schůzky v bezpečí denního světla.
"Co ve tři odpoledne?"
Mladý muž přikývl.
"Kde?" zeptala se.
Důstojník vstal, aby jí otevřel dveře. "Co Cantina Do Mori? U dvou Maurů? V San Polo?"
Kde jinde. Málo známá, stará, neochvějně benátská putyka. Turistce by navrhl Florians. Nora se cítila polichocená. "Výborně."
Když se chtěla obrátit k odchodu, natáhl k ní ruku. Když mu ji stiskla, představil se: "Jsem poručík Alessandro Bardolino."
Znovu se usmála. "Takže v Do Mori, poručíku Bardolino."
A Leonora Maninová vypochodovala z questury znovu bez permesso di lavoro." (str. 77-80)
Corradino totiž rozhodně není jednoznačně kladný hrdina, který by se stal nevinnou obětí intrik nebo něčeho podobného, je to prostě člověk z masa a kostí se všemi nectnostmi a vrtochy, který dělá chyby a občas spáchá i nepěkné věci (zvlášť ke konci mě dost znechutil), o to víc, ale před autorkou smekám, že legendárního skláře nijak neidealizovala, ale pojala to de facto dost životopisně, a navzdory tomu mě dokázala zaujmout (já si totiž jinak potrpím na knižní hrdiny s velkým H :o). Stejně tak mě dokázala přesvědčit, abych nakonec fandila i hrdince ze současnosti, Noře, která se v Benátkách snaží pátrat po rodinné historii a zároveň prorazit jako první ženská sklářka na Muranu.
"Bylo už pozdě a Leonora zůstala ve fondarii sama. Přiložila do všech výhní, zavřela jejich dvířka a nechala je na noc spát, kromě té jedné, u níž pracovala...
Neúnavně pracovala se sklem, zatímco měsíc stoupal nad lagunou. Její cíl byl dnes večer prostý a zároveň obtížný. Chtěla se naučit vyrábět skleněné srdce, takové, jaké vyrobil Corradino a ona ho teď nosila. Pořád ho měla kolem krku. Teď rozvázala modrou stužku, na níž viselo, a odložila ho opatrně na lavici – dost blízko na to, aby se mohla dívat pro srovnání, dost daleko od sálajícího žáru, který by ho mohl poškodit. Vzpomínala si, jak se první týden tady pokusila jedno vyrobit. Předpokládala, že ve srovnání se zázraky, které maestri denně vyfukovali, bude něco takového hračka. Ale její jediný spojenec, laskavý Francesco, se jí vysmál. Skleněné srdce je to nejtěžší, co se dá vyrobit. Zvlášť pokud má být absolutně symetrické, s dokonalou sférickou bublinou uprostřed – takové, jaké nosí ona.
Leonora s odhodláním začala. Nabrala z ohně malé množství skloviny, chvíli s ním otáčela a přemístila ho na menší píšťalu, kterou normálně používala. Krátce se nadechla a jemně vydechla. Na konci píšťaly se vytvořil předlisek jako vodní kapka. Rychle ho zakroutila a začala opracovávat dřevěnou špachtlí, vyhloubila žlábek mezi oběma zaobleními. Ale ne dost rychle – vnitřní bublina se zhroutila a oddělila, každá polovina srdce byla jinak velká. Leonora ho zchladila a odložila do kbelíku u svých nohou, aby ho později znovu roztavila. Pak začala znovu. Tentokrát foukla do předlisku rychle, jako by lapala po dechu, a dařilo se jí lépe, ale druhé srdce skončilo stejně jako to první v kbelíku. Pracovala na něm dál, možná hodinu, lhostejná ke zvukům okolo – k tomu, jak zaměstnanci opouštějí předváděcí místnost, počítají tržbu, zamykají dveře. Polekala se, když jí někdo poklepal na rameno.
Byl to Adelino. "Leonora mia, pro mě už je čas, abych šel domů, takže jsem si zatraceně jistý, že je načase i pro tebe." Pronesl to svým obvyklým, napůl nabručeným, napůl laskavým tónem. "Ach, nepolapitelné skleněné srdce. Molto difficile, vero?"
Leonora zdráhavě přikývla. Adelino se sehnul a začal prohlížet kbelík s nepovedenými kousky. Nádoba už byla skoro plná. "Á, tak už víš, jak je to těžké. Ale tyhle nejsou špatné. Co se ti nelíbilo na tomhle?" Zvedl její poslední pokus. Jemu připadal bezchybný, ale Leonora vnímala jeho nedokonalost. Bylo to zvláštní – s Alessandrem chtěla věřit, že je všechno v pořádku: neustále vršila omluvy a snažila se chránit svou naději. Jenže ve fondarii usilovala o dokonalost, a s ničím menším se nehodlala smířit. I když všechno vypadalo v pořádku, její zrak hledal skryté trhlinky, nedokonalé ohyby, zkreslené iluminace.
"Není to dobré," prohlásila tvrdohlavě.
Adelino se usmál a postavil se. "Pořád perfekcionistka, co? Ale jsem vlastně rád, že tu ještě jsi. Chtěl jsem ti ukázat tohle." Nabídl jí lesklý snímek. "První inzerát do tisku. Má vyjít v pondělí." Leonora s předstíranou nenuceností zavřela dvířka pece a vypnula přívod plynu. Duševně se připravila na to, že spatří svůj obraz – ten, který ji představí veřejnosti. Vzala snímek a bedlivě si ho prohlédla. Nebyl špatný. Ironií osudu měl být první právě Tizian – variace na jeho Ženu se zrcadlem. Leonora tam byla oblečená jako slavná žena Z obrazu, jednou rukou si přidržovala vlající vlasy, druhou svírala skleněný ovál. V zrcadle byla vidět rušná sklárna s moderními policemi kolem výhní. Leonora si snímek dlouze prohlížela a Adelino považoval její mlčení za nesouhlas.
"Leonoro," ozval se váhavě, "já nejsem špatný člověk. Tohle je vkusná, elegantní kampaň. Všem nám to prospěje. A kromě toho," konečně se setkala s jeho pohledem, "jsi už připravená stát se maestra. Myslím, že už máš na to, abys začala dělat sklo na prodej."
Leonora se cítila otupělá. Propátrávala jeho oči, aby zjistila, jestli to má být vtip. Byla tu sotva čtyři měsíce. To bylo rozhodně ještě příliš brzy na proměnu učednice v maestru.
"Adelino, jak to souvisí s tou kampaní? Chci se prosadit svým uměním, ne na základě inzerátů."
Starý muž si od ní vzal snímek zpátky. "Podívej, kampani určitě prospěje, když tu budeš jako maestra, ne jako učednice. Ale nenabízel bych ti to, kdybych si nemyslel, že si to zasloužíš. Jestli jsi mě za těch pár týdnů trochu poznala, tak víš, že pro mě je tahle sklárna na prvním místě. Nedovolil bych, aby se tady prodávalo podřadné sklo." Adelino se sehnul ke kbelíku a vylovil z něj poslední srdce, které udělala. "To je čistá pravda. Tohle je dobré. Přestaň se tak zdráhat. Je to pro tebe skvělá šance."
Leonora ustoupila. "Jsem ti vděčná. Děkuju ti. Nezklamu tě." Když se natáhla pro sako, Adelino si nenápadně zastrčil její poslední vyrobené srdce do kapsy.
"Teď prosím ukliď ten příšerný nepořádek. A padej, ať tady můžu zamknout." Vyměnili si spiklenecký úsměv nad jeho láskyplným bručounstvím.
Jeho tajná záchrana srdce přišla na poslední chvíli. Protože než Leonora zavřela dvířka poslední výhně, vysypala do ohně kbelík plný nedokonalých srdíček, aby je nechala zemřít v uhlících a roztavit na sklovinu pro příští den. Popadla batůžek, prohodila: "Děkuju, Adelino," a rozběhla se chytit loď. V běhu si uvázala kolem krku Corradinovo srdce.
Adelino cítil v kapse oblý tvar srdce. Aniž věděl proč, otevřel dvířka výhně a díval se, jak křišťálová srdce v rudých uhlících krvácejí a umírají, taví se na jednolitou hmotu. Mluvil pravdu. Tohle děvče je dost dobré na to, aby z ní byla první maestra na Muranu. Jen doufal, že se s tím jeho muži smíří." (str. 150-154)
Výsledný dojem z Křišťálového srdce, které se v originále jmenuje mnohem příhodněji "The Glassblower of Murano" (tedy Foukač/ka skla z Murana :o), je velice dobrý, kniha mě rozhodně obohatila a v budoucnu se k ní určitě někdy vrátím (tudíž zůstává zařazena v mé knihovně :o). Její autorka Marina Fiorato mi přijde čím dál zajímavější, protože z ní mám pocit, že je vlastně takový spisovatelský chameleon, neb v každé ze svých knih má trošku jiný styl psaní a používá jiné vyjadřovací prostředky v závislosti na tématu, kterému se v knize věnuje, a zejména v závislosti na postavách a jejich charakteru, což mi připadá obdivuhodné. Rozhodně se vám u ní nemůže stát, že byste ji podle stylu psaní jednoznačně poznali, jak to občas u některých spisovatelů mám. Zkrátka Křišťálové srdce bylo příjemným překvapením a docela se díky němu začínám těšit na čtvrtou autorčinu knihu s názvem Dcera Sieny (ano, všechny její knihy se odehrávají v Itálii :o).